Ministerstvo spravedlnosti a ministr přitom má v soustavě státního zastupitelství hrát jen minimální roli. Místo vysvětlování, co udělá s vězeňstvím, jak dopadne práce na převratných novinkách pro podnikatele v podobě nového občanského zákoníku nebo jak si poradí s neefektivní justicí, mu stačí jen stále opakovat politické proklamace okolo nekonečných schůzek s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem.
Netvrdím, že obsazení Vrchního státního zastupitelství není podstatné. Klíčové je si ale uvědomit, že na jeho obsazení má výsostný vliv jen a pouze právě Pavel Zeman. Ministr spravedlnosti má tedy jeden úkol a dvě možnosti – říci ano nebo ne. Ministr přitom za poslední měsíc neřekl jedno ani druhé, vedle toho ale neudělal nic ani v další agendě. Včera dokázal říci po měsíci alespoň ano k obsazení Vrchního státního zastupitelství v Praze. To ale nestačí!
Bylo by tak vhodné se začít ptát, proč vlastně Blažek na ministerstvu sedí? Plánujeme se věnovat uprchlíkům nebo podnikatelům? Jak naloží s legislativou předchozího ministra? Jak moc bude aktivistický pří „řízení“ soudnictví? Co vlastně uspoří, když byl nominován prakticky jen díky své finanční šetrnosti? Zatím neřekl kromě obecných frází vůbec nic a mohla by se tak naplnit jedna z klasických variant známá ze seriálu Jistě, pane ministře. Podle té ministr první rok zkoumá, co vlastně řídí za ministerstvo. V druhém roce přichází s náhodnými nápady, které mu během následujících let ministerstvo brzdí. Pokud chce Blažek dokázat svou hodnotu, tak by měl přijít ihned s nějakým plánem či alespoň vizí a ukázat, že není jen další „mrtvou“ figurou na šachovnici dalších politiků. Jeho přezdívka „pan neviditelný“ se zatím jen potvrzuje. Třeba si nikdo za tři roky ani nevšimne, když si nikdo jeho jméno nebude pamatovat a on bude moci utrácet vydělané peníze. I to zní jako plán. Jen není dobrý pro občana nebo podnikatele, ale jen pro politiky točící se okolo obsazení ministerstev.
Kdyby měla Blažkova budoucí činnost vypadat jako první měsíc, tak by se dala přejmenovat na aktivistickou pasivitu. Otázka pro budoucího premiéra by potom byla: Kdy už obsadí konečně ministerstvo spravedlnosti někdo, kdo je skutečně excelentním právníkem s vizí a dokáže ministerstvo řídit? Příklad Petra Fialy a ministerstva školství může být alespoň částečným vzorem.
