Pro čínské občany je naprosto typické zejména malé sebevědomí a nedůvěra k druhým. Trvá někdy skutečně dlouho, než jsou ochotni se člověku otevřít a hovořit i o jiných věcech, než jakými je cestování či cizí zkušenosti ze zahraničí. Pokud ale znáte tradiční zvyky, historii a dokážete druhým zaimponovat, tak je možné poměrně brzy hovořit i o tématech, jakými jsou komunistická strana, domácí obří projekty, vojenská síla nebo dokonce vnější politika samotné Číny. Hovořit o politice druhých států je přitom běžné.
Moc jsem se těšil na prezidentské volby ve Spojených státech a byl zvědav, nakolik budou z Číny přístupné informace o jejich průběhu. Kromě New York Times jsem byl nakonec spokojen, protože jsem mohl listovat prakticky všemi zahraničními elektronickými deníky a týdeníky. A to například včetně The Economist, který se rovněž vedle New York Times v posledních týdnech podílel na zveřejnění mnoha informací o vůdcích komunistické strany a to včetně publikování majetku Xi Jinpinga, tedy budoucího vůdce nejlidnatějšího národa světa. Pro mnohé Číňany tak není problém informace získat, ale spíše vědět, kde ty důvěryhodné hledat. Mnoho se proto obrací na zpravodajství z Hong Kongu.
Jistě, bylo snadné sledovat volby zahraniční, ale co čínské (volby)/jmenování nového vedení komunistické strany do příštího desetiletí? Všichni v mém okolí již v podstatě berou za rozhodnutou věc, kdo ve vedení bude. Jediné položené otázky tak jsou – Co se stane v následujících letech a jak se hlavně podaří zvládnout nejpalčivější problémy budoucnosti. Krásně je popisuje například třídílný film China – Triumph and Turmoil profesora Nialla Fergusona z Harvard University.
Ten bych ostatně doporučil každému, kdo chce pochopit alespoň základní důvody, proč je současná politika Číny jaká je. Ferguson si dal tu práci, že cestoval po celé Číně a bavil se s běžnými lidmi, což většina podnikatelů a turistů nemůže. Dokázal tedy pochopit i jejich životní filosofii a nutnost vytvoření základní hranice důvěry a současně malé sebevědomí něco měnit. Zejména potom v celosvětové politice, kde Čína po většinu historie alespoň pro západní svět nikdy nebyla dominantním hráčem. Obama se to snaží napravit a podat Číně pomocnou ruku a dokázat ji tak postavit vedle Spojených států na hlavní část jeviště.
Rozhodnutí ale není jen na něm, ale i na tom, kdo musí tuto ruku uchopit. A podle vnímání běžných lidí o ni zatím není příliš zájem. Stejně jako Spojené státy dříve, i Čína si chce první zamést před vlastním prahem a uklidit problémy doma, zkusit si svou zahraniční politiku formou pokusů a omylů na nejbližších sousedech a možná až za několik let si troufne hrát rovnocenného partnera Evropě a Spojeným státům. Podle reakcí běžných občanů možná ani to, protože z historických důvodů ani celkové síle své země stále ještě plně nedůvěřují. Z nového prezidenta ale mohou mít jistě radost, protože pokud by Romney splnil svá slova a rozpoutal obchodní válku, nepomohlo by to zřejmě nikomu.
Co se změní za dva týdny? Pro Číňany vůbec nic. Já sám se jen obávám své cesty do Pekingu, protože ji mám naplánovánu právě na období zasedání vrcholového orgánu komunistické strany. Zatímco běžně jsem tak schopen zastihnout taxi během jedné či dvou desítek minut, za dva týdny to může být pro cizince velice obtížné. To už je však část života v Číně, kterou neovlivní Obama ani Xi Jinping.
