Korupce je zlo, musíme ji zničit. Kdo se jí postaví jako první, bude hrdinou. Škodí každému bez výjimky a tak dále, a tak dále. Poslední roky mám pocit, že některé myšlenky jsou ve společnosti již tak zakořeněny, že už o nich nikdo nepřemýšlí, ale automaticky je přijímá a opakuje pro davy pokyvujících posluchačů.

Přijímají se desítky protikorupčních zákonů a legislativy, které ale následně nezpůsobí nic kromě nekonečné diskuse a poplácávání se po ramenech, jak je nyní už všechno báječně zvládnuto. I proto jsou mnohé z následujících myšlenek dohnány ve své provokativnosti ad absurdum. Jak to ale vlastně s korupcí je?

Co přesně je na tom špatného?

Podívejme se na tu nejběžnější – podnikatel dá peníze úředníkovi a ten mu na oplátku vyřídí rychleji potvrzení, poskytne neveřejné informace nebo přihraje státní zakázku. Jedná se v podstatě o poskytnutí služby za peníze. Zlá je na tom zejména skutečnost, že v mnoha případech je služba poskytnuta na úkor či ke škodě někoho druhého.

Pokud někdo kupříkladu dostane zakázku na výstavbu tunelu, tak ji nedostane již někdo druhý. Nejedná se ale v podstatě o kapitalistický přístup ke službám? Kdo Právo& byznys 7 komentář měsíce Akademik Tomáš Hülle je spolupracovníkem redakce časopisu Právo&Byznys, toho času působí v Číně nabídne více, tak dostane možnost zakázku realizovat. Připlatí-li si někdo v restauraci, tak dostane exkluzivní stůl na úkor druhého. Připlatí-li si někdo v divadle, tak dostane VIP sedačku.

A to neplatí jen v necitlivých oblastech. Zcela běžně to funguje stejně ve
veřejném i soukromém sektoru – ve zdravotnictví, školství, podnikatelských uskupeních. Stalo se to standardní  praxí. Na škodu takové korupce je, že vůbec nijak nepomůže společnosti, tedy občanům, a některé její formy jí naopak uškodí.

Korupčník a prostitutka

Proč by ale mělo zajímat někoho třeba to, zda tunel postaví firma A nebo firma B? Důležité je, že stojí a je možné  v něm jezdit. Co takto zkusit o korupci hovořit jako o veřejné prostituci – jaký je ostatně rozdíl mezi prostitutkou a úplatným úředníkem? U prostituce se přitom léta hovoří o jejím zdanění. Proč se nezkusit zamyslet nad tím, zda například neodvádět poměrnou část z každého „úplatku“ na podporu kultury, vzdělání nebo zdravotnictví. Úplatky by potom nebyly ani tak úplatky, ale spíše poplatky za rychlejší a kvalitnější státní správu.

Ta by byla motivována skutečně něco dělat, protože by dostala za své úkony zaplaceno. Jednalo by se sice o podporu modelu, který by favorizoval majetné, ale není tomu tak již dnes? Nebo dokonce ještě hůře, protože nemá nikdo představu o míře „motivování“ úředníků. Uznávám, problém korupce by to asi nevyřešilo. Úředníkovi by se totiž část peněz ztratila a asi nebude mít příliš motivaci situaci nahlašovat a dotovat druhé.Na druhou stranu by to úředníkům poskytnulo více prostředků a korupce by pro ně již nebyla tak lákavá.

Pokrytci versus idealisté

Je naivní přistupovat dnes k firmám a jednotlivcům tak, že je budeme rozdělovat na ty dobré a zlé. Do určité míry  ke korupčnímu tlaku vystaven každý. A když říkám každý, tak tím myslím skutečně každý. Nemusí se přitom jednat o vědomou korupci. I dárek z dobré vůle či pozvání na koncert přítele z dětství může u druhých zavdat příčinu k pochybnostem, zda se jím dotyčný neocitá ve střetu zájmů. Posledních pět let se ve světě rozšířila protikorupční legislativa i do vztahů mezi dvěma podnikateli, tzv. soukromoprávních.

Korupcí je přitom de facto i pouhé pozvání na oběd, protože si tím člověk u dotyčného získává lepší postavení, exkluzivní informace nebo jen zlepšuje přátelský vztah u člověka, který mu pomůže na oplátku zase v budoucnu. Současná diskuse je plná pokrytců nebo absolutních idealistů a za několik let nevedla vůbec nikam. Rozhodně nevedla ke zlepšení situace. Zkusme se podívat ve světle výše popsaného například na Čínu, která je médii celosvětově považována za baštu korupce a stranického zvýhodňování.

Pokud si zde podnikatel připlatí, tak dostane nejenom běžný standard, ale i VIP balíček. Není to snem každého kapitalisty. Ani ve Spojených státech není možné uplatnit moc peněz do takové míry. Navíc, lidé i v Číně korupci hromadně odsuzují. Často je ale veliký problém zjistit, kde je pro ně rozdíl mezi „dobrým vztahem s vládou“ a korupcí samotnou. Prakticky každý úspěšný vám totiž v Číně potvrdí, že je třeba mít vynikající vztahy s veřejnou mocí. Nad rozsah této krátké úvahy by potom již šlo, jak intenzivní by tento vztah měl být. Čína má přeci jen vlastní kulturu a není ji možné nutit k respektování cizích hodnot.

Odsuzování propojení státu a soukromého sektoru je myšlenkou západního světa. Každý ji nemusí automaticky přijímat. Navíc si stačí vzpomenout, jaká byla situace v Evropě v dřívějších stoletích. Korupce a vzájemné vztahy mezi podnikateli a státem jsou a budou nekončícím tématem diskusí. Co se snažím tímto textem říci, je: Zkusme se do ní skutečně ponořit a nejenom se opakovat. Spousta myšlenek si zaslouží zavrhnout, ale mělo by to být na základě pochybností o světě, jaký skutečně je, nikoli o dokonalém světě vysněném v představách idealistů.

Vyšlo v listopadovém čísle Právo & Byznys