Ve srovnání s dalšími má totiž má cesta daleko k neúspěchu. A to navzdory tomu, že všechno z výše jmenovaného se do určité míry potvrdilo. Co ale dokáže všechny nevýhody nekompromisně převálcovat je laskavost, energičnost a touha něco dokázat u drtivé většiny alespoň částečně anglicky mluvící části obyvatelstva. Je možné absolvovat desítky různých recepcí a vyjednávání podobně jako já, ale nikdo asi nedokáže pochopit běžnou mentalitu do momentu, kdy nenavštíví běžnou čínskou rodinu na večeři. Dokud mu někdo neřekne, jaké jsou platy a jakým způsobem lidé skutečně žijí. Nejenom tak, jak je to prezentována západními médií či čínskými (tj. čínskou vládou). Až v ten moment si dokáže člověk uvědomit, že se vlastně Česká republika posunula do role Spojených států na začátku 90. let.

Mnoho lidí určitě z celého srdce nenávidělo, když přicestoval někdo ze západu a arogantně se snažil vše bez dalšího měnit. Bez jakéhokoli pochopení pro specifičnost Česka docházelo k zavádění mezinárodních standardů a nakonec ani ty nepomohly, aby se z České republiky po 20. letech nestala z poloviny rozkradená země. Vyhne se ale stejné zkušenosti i Čína?

Když o ní hovoříme, tak je třeba neignorovat problémy. Uvědomují si je lidé, výjimečně i čínská vláda. Převládajícím pocitem je tak opatrnost. Důvěra v cizince je skutečně malá. Ono to má i díky kolonialismu a dlouhé uzavřenosti své opodstatnění. Je tak třeba každým dnem v praxi dokazovat, že to „myslíte dobře a upřímně". Jakmile ale člověk pochopí základní pravidla a rizika, tak se jen obtížně hledají lepší přátelé jinde než právě v Číně. Osobně se o tom přesvědčuji i u svého české-čínského projektu začínajícího od léta v Česku.

Vždy je třeba ale dokázat překonat nedůvěru a prověřit druhého řadou drobných úkolů. Navíc je třeba se i dokázat pečlivě domluvit na úkolech. Jako právník v oblasti rozhodčího řízení a duševního vlastnictví jsem se přesvědčil o dvou věcech – Nikdy bych nenechal spravovat své portfólio duševního vlastnictví čínského právníkem bez zahraniční zkušenosti a současně nenechal ani čínského rozhodce rozhodovat o sporu, kde se smlouva i jen vzdáleně přibližuje západnímu modelu. Současně je třeba ale říci, že to platí i obráceně.

Čínské právo je historicky taková prazvláštní kopie amerického, německého a britského právního systému. Snaží se brát to nejlepší ze všech, ale současně dochází k jeho rozsáhlejší a podrobnější úpravě až v posledních letech. I v případě Číny tak musí platit letité a opakovaně připomínané - „Důvěřuj, ale prověřuj". Jen potom člověk dokáže překonat obrovské kulturní, politické, ale i ekonomické či sociální odlišnosti a nebude do Číny cestovat na pouhé zdvořilostní návštěvy bez reálného přínosu do budoucnosti. Jinak se totiž může dočkat toho, že kromě jeho produktu či právního systému může dojít snadno k okopírování i jeho úspěchu.

Přitom stačí jediné – Dokázat druhým vysvětlit, proč právě kopírování není dobré ani pro ně samotné. Dokonce i obyvatelé v Číně se totiž vždy budou chovat racionálně a zachovají se tak, jak je to pro ně nejvýhodnější. Není si třeba přitom nic nalhávat, tohle je zřejmě jediná vlastnost, kterou sdílí člověk bez rozdílu původu.